Akce

Datum: 2009

Účastníci: Hanka a Nelly

V pátek dne 20.11. 2009 ve Smetanově ulici v Holicích došlo ke zřícení stropu v rekonstruovaném domě, kde pracovali dělníci. V 10.49h. byl operačním střediskem HZS Pardubického kraje povolán na místo psovod se psem ze ZBK Pce kraje Hana Loužilová se psem Nice Nellie, kteří splňují atest "S". Kynolog byl povolán na prověření prostoru, protože se pohřešovali dva dělníci. Před příjezdem však hasiči dělníky vyprostili, ale pes ještě prověřil celou sutinu a nikdo další se na místě zřícení nenacházel. Po oznámení této skutečnosti veliteli zásahu HZS byla ve 12.27h akce ukončena.

Datum: 2009

Účastníci: Klára a Simon, Robert N.

23.6. Nekoř a okolí. Pátrací akce po 10 let staré holčičce. Telefonické vyžádání PČR krátce po půlnoci. Holčička nalezena v pořádku kolem 2 hodiny ranní.

19.- 20.7. Nové Mlýny - Pasohlávky Pátrání po utonulém mladíkovi na nádrži u kempu Merkur.

25.8. Choteč a okolí. Pátrací akce po 42 let muži.Možná sebevražda.Vyžádání PČR 23 hod,pátrání v lesích v okolí bydliště.Muž nalezen kolem 8 hod ranní v podnapilém stavu, ale v pořádku.

27.8. Opočno Pátrací akce po 70 let pánovi.Začátek v 8 hod -konec 10 hod,starý pán nalezen podchlazený u rybníka,živý.

10.- 11.9. Vysoké Mýto Pátrací akce po 66 let muži.První den - prohledání okolí - lesy, cesty,cca 2 km břehů říčky.Bezvýsledně. Druhý den prohledávání dalšího úseku říčky ze člunu. Pes značil místo, které potápěči prověřili bez výsledku. Další 2 km toku již bez zájmu psa.Tělo se objevilo za 3 dny několik metrů po proudu od místa značení psa.

Datum: 6.7.2009

Účastníci: bylo nás tam hodně

Dva souběžné závody, jeden pro veřejnost a jeden pro členy SZBK ČR. Obojí obsahovaly prvky triatlonu, lišili se pouze náročností kategorií a obsazním. Svazové kategorie jsou velmi "oblíbené" a tak jsme je museli obsadit s větším či menším nátlakem vlastními lidmi, aby přítomný zástupce Pardubického kraje měl komu předat hodnotné ceny.Akce se konala pod záštitou Hejtmana Pardubického kraje Mgr. Radko Martínka.

Klára

Datum: 18.-21.6.2009

Účastníci: 54 lidí - SZBK ČR, PČR, MP, SDH

Seminář věnovaný praktickému pátrání na plochách. Jako lektoři byli pozváni Kristine Black a Chris Morgan z Californie v U.S.A. Seminář se uskutečnil za vydatné podpory paní Evy Čečilové a jejího manžela Ludvy, kteří se nedobrovolně leč vynikajícím způsobem zhostili funkce překladatelů. DÍKY!!

Klára - prozatím

Datum: 06. 09. 2009

Účastníci: Honza a Griffin

Budík zvoní v 5:00……. Krásná práce…do postele jsem šel něco po druhé, protože jsem byl kamarádovi na čtyřicetinách. Necelé 3 hodiny spánku, ale co… nějak to zvládneme. Připravuji si věci, vařím čaj do termosky a Griffa vypadá, jako že nikam nejede, protože leží uvelebený místo mě v posteli. Lenka nakonec nejede, protože jí není dobře, tak s sebou bereme ještě „Vendu“ Caliho, aby se mohla v klidu léčit.

V šest hodin vyrážíme směr matička Praha, abychom po chvilce hledání byli krátce po osmé na cvičáku pražské ZBK. Trochu mě překvapilo, když jsem u vjezdu viděl betonový plac, ale překážky a plac na poslušnost už byla nějaká navážka.

Po venčení proběhly nutné formality a jde se na stopy. Je mi jasné, že tam se rozhodne o úspěchu či neúspěchu (kdyby mi v té chvíli někdo řekl, že stopa bude naše druhá nejlepší disciplína, tak se mu vysměju). Stopy se odehrávaly na zoraném poli, kde bylo vyseté buď nějaké zelené hnojivo, nebo to byly zbytky po tom, co tam rostlo předtím. Navíc docela fouká, takže nám moc šancí nedávám. I místní říkali, že jsou to podmínky spíš pro stopaře než na zkoušku ZZZ, ale co….nějak to dopadne. Jdeme jako druzí v pořadí. První jde maliňačka Cora Marty Skrejvalové. Stopu jde krásně vítr nevítr, dráty (vysokého napětí) nedráty….. sice přechází předmět, ale ten je jenom za 5 bodů. Na lomu v pohodě, dojde až k osobě, ale ouha….žádné štěkání. A ani na druhý pokus…. Takže bohužel nic a zkoušky pro ně končí. Teď je řada na nás. Koukám na pomocnici kudy mi to šlape. Naštěstí mi druhý úsek bude foukat protivítr, takže pokud dojdeme k lomu, tak to bude snad pohoda. Jdu si pro psa, který už vytrvale čtvrt hodiny štěká u sloupu, kde byl uvázaný. Když na místě vytahuji postroj a šňůru, tak pomalu začíná chápat, že se bude něco dít. Začíná být klasicky napružený a vypadá, že se snad i těší, což mě trochu uklidňuje…..ale ne na dlouho. Nahlásíme se rozhodčí a ta nás vyzývá k provedení stopy. Griffa ochotně nasumuje z tašky, dovedu ho k nášlapu a velím STOPA. Jenže člověk míní a pes mění. Griffa si vyrazil tak 2-3 metry přede mě, aby se pak na pětníku otočil a vzal to zpátky k tašce, kde sumoval pach. U té si nádherně lehne a šťouchá do ní čumákem. Takže podruhé a snad lépe. STOPA!! Vyrazil pěkně, ale podle mého trochu moc doleva….je pravda, že fouká zprava a pach je určitě mimo stopu, ale nepřišlo mi, že by to mělo být tolik. Ale jde a tak jdu za ním a doufám…. Pomalu se blížíme k předmětu. Sice jsme tak 3, možná 4 metry od stopy, ale na úrovni předmětu to Griffa stahuje doprava k ponožce. Tak si říkám paráda, ale další ouha. Místo zalehnutí, které měl vždycky bez problému, jenom stojí nad ponožkou a šťouchá do ní čumákem. Naštěstí je paní rozhodčí v pohodě a vyzývá mě k nahlášení předmětu. Tak ho hlásím, sbírám a jdeme dál. Zase ho to táhne doleva, když náhle přijde silný poryv větru a ze stopy se najednou stává spíš plošné vyhledání. Z ničeho nic mi vyrazí na celou délku stopovačky doprava a čumák má zabodnutý do vzduchu. Na lom nám zbývá určitě ještě takových 10 možná 15 metrů. Tak tam zase stojím jako trubka a nevím co s tím. Naštěstí opět pomohla paní rozhodčí a říká mi, ať ho nechám jít, když vidím, že už tu osobu cítí. Teď už nedávám povel stopa…teď už mu jenom řeknu HLEDEJ…KDE JI MÁŠ a Griffa vyráží neomylně vpřed. Během okamžiku jsme u osoby a celkem hned začíná štěkat. Takže hlásím nález, odvedu osobu k rozhodčí, předám ji, odhlásím se a čekám na verdikt. Když mi paní rozhodčí řekne 45 bodů, tak mi nejdřív trochu spadne brada a pak se hned musím krotit, abych nevybuchnul smíchy. Tohle jsem skutečně nečekal. V duchu si říkám, že teď už to bude pohoda. Jak jsem se mýlil.

Další v pořadí nás čeká poslušnost. Chůze u nohy byla celkem pěkná, jenom jsem si vzal vodítko moc nakrátko a dostal jsem výtku, že nebylo dostatečně prověšené. Obraty na místě jsme zvládli výborně. Polohy psa také. Štěkání bylo krásné, hlasité a více jak třikrát. Škoda jen, že mi u toho nevydržel sedět u nohy. No a pak nás čekal další prubířský kámen – aport. Zvolil jsem rukavici, se kterou jsme poslední týden celkem úspěšně trénovali. No, po pravdě…aportem by se dala nazvat jenom první část. Griffa mi pěkně v klidu seděl u nohy, nechal mě rukavici odhodit a dokonce i počkal, až dostane povel. Vyběhl krásně, rychle, přímo pro předmět, ale pak to začalo. Na první chňapnutí jí přeběhnul, tak se pro ni vrátil a sebral ji. Začal s ní mávat a pohazovat. Dokonce si i lehnul a chtěl ji začít cupovat. Na druhý povel aport už to vypadalo, že ji přinese, ale ne-e. Zase si s ní pohazoval a třepal, tak paní rozhodčí nařídila, ať si přivolám psa. Na povel ke mně tedy rukavici přinesl, ale pro jistotu jsem udělal krok vpřed a sebral mu ji dřív, než ji stačil pustit. No a teď hurá na odložení. V duchu jsem si říkal, že snad nebude moc štěkat. Jak jsem se mýlil (po kolikáté už dneska??). Jenom jsem ho odložil a odešel od něj, tak začal. Další dvojice za mnou se teprve hlásila rozhodčí a Griffa už úspěšně štěkal na půlku Prahy. A vydržel to celou dobu. Mordu celou od pěny, ale štěkal, štěkal a štěkal. A aby lépe, tak k tomu přidal ještě „samovolný pohyb“ směrem ke mně. Asi třikrát nebo čtyřikrát si sednul, jednou se dokonce i zvednul a vždycky získal pár centimetrů směrem ke mně. Nakonec skončil asi 2 metry od původního místa. Celkem se staženými půlkami jsem si šel pro ortel. Když řekla paní rozhodčí 35,5 bodu, tak jsem se docela orosil, že jsme málem vypadli na disciplíně, o které jsem vůbec neuvažoval, že by mohla být problém. Ale měli jsme to.

Před překážkami jsme si ještě s paní rozhodčí ujasnili, že všechny překážky opravdu provádí psovod souběžně se psem. Na kladině jsem ho malinko předběhnul (což byla jedna z výtek), sudy v pohodě (nakonec jsem se rozhodnul, že se na zastavení po naskočení vyprdnu), tunel super – teda až na to, že jsem zapomněl na povel lehni na konci  (další výtka a moje chyba). Na skoku dalekém jsem zůstal blbě stát na místě, takže Griffa na poprvé neskočil, takže jsem si ho musel stáhnout zpět a na podruhé už to vyšlo (ale další srážka za kontakt se psem) no a výšku dal kupodivu napoprvé, ale s velkým kontaktem, takže nakonec z toho bylo 41 bodů.

No a speciály?? Tam jsem se už ani neopovažoval tipovat, jak dopadneme. První byl průchod rušnou skupinou. Cestou tam si Griffa šel čuchnout k jednomu z ohňů a při cestě zpět jsem byl trochu rychlejší, takže jsem jednou zatáhnul a hned byl bodík dole. Ale dobrý. Nepříjemný materiál byl to samé. Při vstupu si čuchnul k nějakému plechu, takže zase zatažení a bod dolů. Kontakt z cizí osobou byl v pohodě, kdybych si nezapomněl botičku a náhubek. Naštěstí mi dobré duše z SDH Hejnice půjčili obojí (tímto jím mockrát děkuji), takže jsme mohli i na tuto disciplínu. Všechno bylo v klidu až na moji další chybu, kdy jsem dal na vozíku Griffovi lehni i když vím, že většinu času v autě v kufru stejně prosedí. Takže si za jízdy sednul – další bodík dolů. No a přímé označení bylo už v pohodě za plný počet bodů takže celkem 47. Celkový součet dal dohromady 168/200 a hodnoceni jsme byli známkou dobře.

Byla to velká zkušenost do budoucna. Došlo mi, že opravdu musím bazírovat na každém drobném detailu, protože hlavně 35 bodů na poslušnosti mě docela vyděsilo. A taky mi je jasné, že musíme kompletně přetrénovat odložení mimo jiné.

Chtěl bych ještě jednou poděkovat dobrým duším z Hejnic za půjčení náhubku a botičky, ZBK Praha za to, že zařídili tak pěkný den na zkoušky a za výbornou a pohodovou organizaci a rozhodně paní rozhodčí Ištvánkové za posuzování.

No a samozřejmě i Griffákovi, že ačkoliv si celý den myslel, že se nic neděje a že je to prostě jenom nějaký další divný výlet, tak to zvládnul. A Lence za výborné toasty, kterými jsem se celý den živil a nakonec ještě musím pochválit „Vendu“, že to chudinka přežil celou tu dobu zavřený v autě.

Honza

Datum: 18. 07. 2009

Účastníci: Helena, Jana, Robert N., Petra, Iva, Zuzka, Honza, host, pomocníci, figuranti..

Již na začátku letošního roku jsem před Klárou vyslovila přání, složit zkoušku RH-E se svou fenou Lorelyane alias Ely .

Jako den D byla na druhý pokus zvolena sobota 18. červenec 2009. Bylo to sice jen 14 dní po té, co si poslední majitelé odvezli štěňátko, které Ely svědomitě vychovávala, ale já pevně věřila, že moje fenka za 3 měsíce mateřských povinností nic nezapomněla.

Dny před zkouškami rychle utíkaly, terény na stopy byly mizerné, všude vysoká tráva, kukuřice nebo obilí…. Našlápla jsem si pár zoufalých pokusů o stopu v parku, nebo na travnaté ploše kolem Foxconnu. Ani jedna z tréninkových stop neměla požadovaných 600 kroků. Ale lepší něco, nežli nic….

Den D se nezadržitelně blížil Já jsem se ve čtvrtek 16. 7. probudila s dost velkou bolestí zad a během dne se záda zablokovala zcela. Do pátečního večera jsem ochutnala všechny léky na bolest, co naše domácí lékárna nabízela a čekala, zda něco zabere. V pátek večer jsem se již cítila trošku lépe, ale na nějaké velké skotačení to stále nevypadalo.

Předpověď počasí na zkouškovou sobotu byla optimistická, po tropických dnech se mělo ochladit a snad i pár kapek by mělo spadnout. Hurá… jít na poslušnost či stopu v 35°C ve stínu jsem opravdu nechtěla. Ale znáte „ rosničkáře“….. Horký páteční večer před zkouškou jsem si připravila do baťohu pár potřebných věcí: rodokmen, očkovací průkaz, stopovačku, předměty, sluneční brýle, kraťasy, opalovací krém a dostatek tekutin.

Sobotní ráno mě chladné vůbec nepřipadalo, v 7 hodin bylo 19°C , oblačno a pofukoval čerstvý větřík. Nakrájela jsem Ely sebou ještě uzený sýr a debrecínské párky, posnídala jsem gumový rohlík a růžovou tabletku Ibalginu s nadějí, že celý den bude růžový a vyrazila směr Nemošice.

Kolem 8 hodiny bylo na cvičáku již rušno, pomocníci v čele s Hankou běhali po place, chystali překážky a připravovali vše pro zdárný průběh zkoušek. Také jsem zahlédla pár bledých tváří zkouškařů, kteří se snažili doladit formu svých psů k dokonalosti. Ani já jsem nemohla zůstat po zadu a vyzkoušela jsem nepřejemný materiál, k velké nelibosti mé feny, a řadu skokových překážek.

Blížila se osudná devátá hodina a všichni již očekávali příjezd pana rozhodčího. Mezitím jsme ještě důkladně probrali nejasnosti ve zkušebním řádu a připravili si nějaké otázky. Bylo pár minut po deváté, Hanka začala být lehce nervózní, proto raději zatelefonovala panu rozhodčímu, zda je již na cestě a nebloudí. Podle výrazu v její tváři i hovoru jsem poznala, že je něco špatně!! Hlavní osoba dne na zkoušky trošku pozapomněla a právě se nacházela na Libavé. Mezi účastníky i pomocníky to začalo hučet…. Naštěstí nám nabídl, že ještě dnes přijede a zkoušky byly odloženy na odpoledne. Dle vzdálenosti, která dělila pana Štiboru od Pardubic jsme odhadli, že by mohl přijet kolem 12 hodiny.

Čekání bylo dlouhé, někdo spal, další si jeli koupit do místního konzumu dostatek jídla, většina diskutovala o všem možném i nemožném. Já jsem jela na chvilku domů, zkontrolovat rodinu a uklidnit své nervy čínskou polévkou ze sáčku. Jako dezert jsem si zobla další Ibalgin, aby den byl ještě růžovější.

Přesně ve 11,30 jsem se dostavila zpět na místo činu a přidala jsem se k ostatním čekajícím. Těsně před 13 hodinou začalo hustě pršet. V duchu jsem si říkala, že jsem mohla mít stopu i poslušnost za sebou. Tenhle déšť vypadal na opravdu dlouho a trénink stop v dešti jsem dost podcenila. Hodiny ukazovaly pár minut po druhé a Robert Zobač vešel do klubovny se slovy: „ Rozhodčí je tedy“. No hurá!!! Leje jako z konve a zkoušky začínají. První na poslušnost šli ti zkušenější, účastníci RH – FL a RH- T. Všichni zvládli disciplíny i při hrozném lijáku a tak se mohli těšit na další spršku při dovednosti. Když tato partička již zcela promáchaných červenožlutých postaviček začínala velet psům vpřed na překážky, odjížděla jsem já s Klárou položit stopu na první loučku za obcí Nemošice. Takticky jsem si zvolila směr prvního úseku s větrem v zádech. Zabodla jsem tyčku a vyrazila směr přímý. Jedna,dva, tři….. padesát, padesátjedna…. musím počítat kroky, ať to mám těch 600!!! Stopadesát, dávám první předmět na zem….stopadesátjedna…cítím, jak se mě lepí mokré nohavice na hladce oholená lýtka…. stopadestát???, kde jsem to skončila, hmmmm…. Asi stosedmdestát, stosedmdesátdva….ježíš, už bude konec louky, honem lom… ale kde? Jo, tady je pěkný šťovík, to si budu pamatovat. Šup, v levo zabočit a proti větru, který bičuje moje zmoklé tělo stosedmdesátosm, nebo kolik?? Už nepočítám!! Stejně tady 600 kroků dohromady neudělám!!! Po dalších desítkách kroků odhazuji druhou ponožku. Cítím, jak v mé značkové a zaručeně nepromokavé obuvi proudí voda v rytmu chůze, tam a zpět. A sakra, všude kolem mě se nachází nepočítaně koňských h…. no to mě ještě scházelo, snad to ta moje chudinka černobílá, nebude chtít konzumovat. Rychle další lom, tentokrát za bodlákem.

Poslední úsek, ten je tedy hodně nepěkný, všude se válí odpadky, obaly od všeho možného, pet lahve…… Panebože, když jsem tady byla minulý týden, tak to tu nebylo!!! Ztrácím veškeré naděje, že tak šílenou stopu Ely dokončí. Rychle poslední předmět – rukavice, šup do auta a zpět pro rozhodčího. Na cvičáku jsou dovednosti hotové a my vyrážíme zpět na “ mojí“ loučku. Vystupujeme z auta, já vyndávám Ely, v ruce stopovačku připravena vyrazit směr nášlap. V tu chvíli pan Štibora oznámí, že začneme označením!! Pane bože, jakým označením?? On snad neví, že jdu na RH- E??? Vrhám zoufalý výraz na Kláru s nadějí, že mu snad ona vysvětlí zkušební řád. Opak byl pravou, vysvětlit nám ho musel pan rozhodčí, protože já i Klára, jsme byly vedle jak ty jedle. Byla jsem úplně zoufalá, zkušební řád jsem četla, ale tohle, mě zůstalo utajeno. Klára tedy odběhla do blízkých malin a já za ní poslala Ely se slovy „ hledej pána“. Tento povel moje fena slyšela úplně prvně. Chvilku čuchala u země, pak se vyvenčila, na konec přiběhla k mlaskající Kláře, oblízla jí nos a běžela čuchat kdoví co…. Pan rozhodčí zcela oprávněně konstatoval, že tento cvik musí hodnotit jako nedostatečný. Vůbec jsem netušila, že tento nově objevený cvik je hodnocen 20 body z celkové stovky za provedení stopy.

Zcela zmatená ze své neschopnosti přečíst ve zkušebním řádu vše co je tam uvedeno, jsem navedla Ely na nášlap. Fenka začala pracovat pěkně, soustředěně a já se snažila koncentrovat na práci na stopě a ne na to, zda bych neměla žalovat ZŠ, že mě nenaučili číst.

První předmět nalezen, vítězně ho zvedám nad hlavu a navádím Ely na stopu. Už jsem zpátky… už to mám zase pod kontrolou, už sleduji přesně stopu….. Ely jde pomalu, ale pečlivě, také jí to dává pěkně zabrat, vítr, déšť. Vidím šťovík, hurá,….první lom se blíží. Jejda, další šťovík a další… no tak teď tedy fakt nevím. Že by jich tu za 30 minut vyrostlo tolik?? Ely lehce zaváhala, ale odbočila ve směru druhého úseku, spadl mě kámen ze srdce. Pokračovala jsem dál a věřila, že snad i další předmět najdeme. Joooo!!! Už ho má!!! Pokračujeme a já vyhlížím bodlák, snad jich tu nebude tolik jako těch šťovíků. Najednou Ely změnila styl chůze a nějak divně poskakuje. Ona chudák kličkuje kolem těch hromad, co tu zanechali koně. Konečně bodlák a další lom, poslední úsek je před námi. Už jí tlačím pohledem před sebou, vidím, že toho má plné zuby. Ale ona je Hujer, jde stále, i když už začíná stopu lehce revírovat. Třetí předmět už někde musí být, ale ona se kolem těch odpadků motá a je vidět, že jí to dělá problémy. Konečně, i třetí předmět nalezen, moc jí chválím a letím, co mě zablokovaná záda dovolí k rozhodčímu. Pan rozhodčí hodnotí stopu celkem kladně, získala jsem 73 bodů, škoda té ztráty 20 bodů za neoznačení osoby. Jsem šťastná, že jsem speciál zvládla, ale v duchu si zase nadávám, jak jsem byla nepozorná při studiu zkušebního řádu. Přesun zpět na cvičák proběhl rychle, ani jsem nestačila všem čekajícím povyprávět o své neznalosti zkušebního řádu a už jsem se chystala na poslušnost. Jako bych těch šoků nebylo málo, koukám na Roberta Zobače, který v té zimě konzumuje s velkou chutí zmrzlinu. Pomyslím si, něco o tom, že dnešní den je zcela bláznivý, strhávám ze sebe pláštěnku a jdu na plac. Poslušnost proběhla, vzhledem k počasí, krásně, jen ten povel „ volno“ nám dělá opravdu velký problém, ale i přes tento nedostatek získávám 92 bodů. I další pejsci s majiteli zvládli poslušnost RH- E bez větších problémů. Pan rozhodčí si dělá malou zdravotní přestávku a Klára mě oznamuje, že můžu jet domů. V to jsem ani nedoufala. Byla jsem smířena s přesunem na další speciály, případně umístěním mé zmoklé osoby do nějaké prima schovávačky. Neváhám ani minutu, rychle se loučím a odcházím k autu.

Doma jsem se postarala o hrdinku Ely, převlékla jsem se do suchého oblečení a uvařila jsem si hrnek horkého čaje. Zbytek večera proběhl v rodinném duchu, jen mě hřálo u srdce uspokojení ze splněné zkoušky. Litovala jsem všechny, kteří ještě musí v dešti pokračovat dále a držela jsem jim palce, aby se jim dařilo alespoň tak jako mě. Ve 20,30 h se mě ozvala Petra Opočenská, že zkoušky s Keary i Adeen také zvládla. Měla jsem velikou radost, ale byla jsem zděšena při pohledu na hodinky a pomyšlení na to, že bych snad ještě byla někde venku. Asi za hodinu, když jsem se skoro ukládala ke spánku, volala Petra znova, stále ještě ze zkoušek!!! Sice se již provádělo vyhodnocení, ale i tak jsem všechny opravdu litovala a nejvíce ty, co limit zkoušky bohužel nesplnili.

Všem, kteří dočetli až na konec blahopřeji. Slibuji, že až mě příště vezmete na nějaké zkoušky, přečtu si opravdu důkladně zkušební řád včetně adresy vydavatele a pokud budu zase něco psát, už to nebude tak dlouhé.

Helena

Datum: 28. 06. - 05. 07. 2009

Účastníci: hodně

Tak a letošní tábor máme za sebou! Byl to týden plný slunce, písku, deště, větru, vody, komárů, nákladních aut, vynikajících grilovaných pochoutek od Honzy, příjemných večerů, atd..

Ráno jsme se budili každý jinak, někdo vstával v příjezdem prvního náklaďáku, někdo z nedostatku vzduchu ve stanu (psí spolubydlící proprděl celou noc) a někdo musel být vzbuzen... Po každodenní vydatné snídani jsme se pustili do práce. Na každý den byl připravený trénink vody, plochy nebo stopy.

Po obědě jsme všichni odpočívali, nebo čekali až přestane pršet.. :) Odpolední tréninky byly opět zaměřeny na vodu nebo plochy. Sutiny jsme jeli trénovat do kasáren Hůrky v Pardubicích a kousek od Hradce Králové. O víkendu jsme využili nedalekou pískovnu.

Jeden večer si pro nás Robert Novák připravil přednášku o používání GPS a následné pátrání v rojnici. Vyzbrojený čelovkami, 2 GPS a jednou lucerničkou (Milan jí tedy nakonec nechal v táboře) jsme vyrazili podle mapy k terénu. Na místě jsme se seřadili do řady, na krajích byl Robert a Klára s GPS, tzv. krajníci, kteří měli vše na povel. Hledali jsme 5 malých dětiček a věřte, že to nebyl lehký úkol, hledat něco tak malého s malou čelovou baterečkou! Štěstí se na nás usmálo a Robert mohl spokojeně odejít s plným pytlem na zádech. Kdyby nás někdo potkal, asi by se hodně divil, co jsme zač.. Skupinka v tmavém oblečení, s vysílačkami, čelovkami a divným plným černým odpadkovým pytlem..:)

Do tábora jsme se vrátili něco po půlnoci a někteří z nás diskutovali o rojnici téměř do rána.. Mě osobně se noční rojnice velmi líbila, až na moje nožky, které se nějak nechtěli kamarádit s botami. Musím uznat, že to není jednoduché, udržet mezi sebou pořád stejný rozestup, prohledávat pečlivě terén a zároveň dávat pozor pod nohy. Robert vše perfektně připravil do posledního detailu! Moc díky a těšíme se na příště.

Ostatní večery jsme pořádali pravidelné debatní kroužky..Na běžném tréninku není moc času pořádně si pokecat, tak jsme to teď doháněli.

Celý týden jsme zakončili Železným psovodem a Psím triatlonem. Oba závody se velmi vydařili a tak nebudu nic prozrazovat, určitě se najde někdo, kdo "podá hlášení".

Ještě jeden postřeh k některým účastníkům tábora, konkrétně k našim novým členům, kteří k nám dorazili z Hradecké brigády. To, že jsou to všichni milí, sympatičtí, zkušení psovodi, to si všimnul snad každý, ALE představte si, oni měli sebou snad všechno!! Vybavenou kuchyň, nářadí, lepení na kola, startovací kabely, zavírací špendlíky, židličky, stůl, atd.. Jako třešničkou na dortu byl malý Davídek. Tak neuvěřitelně hodné dítě jsem nikdy nezažila! Dokázal i hodinu sedět v kočárku a pěkně si hrát nebo koukat se na maminku jak cvičí s pejskem.

Byl to moc pěkný týden všichni jsme si to moc užili včetně našich chlupáčů..kam a kdy pojedeme příště?

Petra

Datum: 19. 04. 2009

Účastníci: Zuzka, Kristýna

Csokimu byl teprve před měsícem rok a na popud Kristýny Dostálkové s Tjabem jsme se rozhodli přihlásit na zkoušky ZZZ (zkouška záchranné způsobilosti) do Hejnic.

Ještě než jsme na zkoušky vůbec vyjeli, vyskytlo se pár nedomyšlených detailů: třeba jak se vlastně do Hejnic dostanem nebo to, že jsem asi tři dny před zkouškami zjistila, že mi pes na konci stopy figuranta pouze zalehne a štěkání nikde, a vůbec že máme spousty nedostatků…

Štěkání na stopě jsme se snažili dohnat a problém jak se dostat do Hejnic jsme „jednoduše“ vyřešili tím, že pojedeme den předem a tady je začátek našeho příběhu…

Poté co jsem vyřešila další vzniklý problém (zapomněla jsem, že mám druhého psa a doma nikdo nebude), jsem po třetí hodině vyrazila na vlak vstříc našemu dobrodružství.

Ve vlaku jsme se připojili ke Kristýně a během téměř čtyřhodinové cesty jsme stihly probrat všechny nedostatky našich psů a naší výpravy vůbec. Nálada byla veselá, od dobré nálady nás neodradil ani fakt nejstudenějších dnů za celý duben s vyhlídkou propršené noci…ano rozhodly jsme se spát venku pod širým nebem..Kristýna s Tjabem - ostřílení dogtrekkaři, které jen tak něco nepřekvapí, já – která se v noci budím zimou i v létě ve stanu a můj maďarský postelový psík spící s hlavou na polštáři, zachumlaný v peřinách…jak tohle asi dopadne…říkala jsem si…pokud aspoň přežijeme noc, budu to považovat za úspěch.

Smích nás nepřešel ani po příjezdu do Hejnic, kde jsme narazily na další překážku – kde že je tam vlastně ten cvičák? Zkoušely jsme se ptát kolemjdoucích, ale všichni shodně odpovídali: „Cvičák? Tady? Tady přece žádný není…“ Když nám tohle odpověděl shodně již třetí člověk, začalo nás to trochu znepokojovat…inu věděli jsme, že to má být někde u řeky…tak jsme našli řeku a vesele jsme se vydali kolem ní (do setmění nám zbývala asi hodina). Když už jsme ušli pár kilometrů a stále nic - klejíc nad naší nesamostatností, rozhodly jsem se využít přítele na telefonu...a to hned dva z řad naší záchranné brigády. Kristýna volala Kláře, která nám místo popisu cesty poslala číslo na p. Schejbala a já volala Robertovi, který mi zas pro změnu poslal číslo na I. Soukupovou, že nám to vysvětlí lépe, že ten cvičák opravdu není lehké najít.

Po 10min dohadování kdo komu zavolá, jsme si střihly a Kristýna jako poražená zjišťovala cestu, kterou vzápětí po položení telefonu skoro celou zapomněla. Nicméně už jsme aspoň věděli, že jsme šli úplně na druhou stranu a musíme zpátky. To už byla tma a po pár zaváháních jsme opravdu ten cvičák našli…a tím začíná sled šťastných událostí…cvičák nebyl prázdný...a poté co jsme byli zpozorováni, došlo k tomu, že jsme získali obydlí na noc...dokonce i s kamnama…a dál? Druhý den, jsme se dostali přes všechny obavy a jisté zádrhely až nakonec…na stopě Csoki vyrazil jako střela, ale šel celkem přesně..zalehl předmět a na lomu se ztratil..naštěstí si sám našel druhý úsek stopy a figuranta na konci vyštěkal a celkově ztratil 7b. z 50, na poslušnosti šel celkem dobře, ale při polohách byl zmaten proč ho nechválím, tak začal vymýšlet co dělá špatně a jak by to mohl udělat lépe…nakonec zase ztráta 7b. Na překážkách jsme si vedli o něco lépe 46b. a speciály jsme takříkajíc prošli s odřenýma ušima za 38b (minimum pro splnění každého oddílu je 35b.)…nicméně zkouška byla splněna za 170 bodů z původních 200, tedy za dobře.

Kristýna nás předběhla o 7b. a Tjabo byl celkově na zkoušku připravenější..nejvíce bodů nám bylo strženo naší vlastní psovodí chybou a mě i za to, že byl Csoki poněkud zmaten z absence pamlsků a z minimální pochvaly a ke konci už odmítal chodit u nohy, rejdil čumákem po zemi a přetahovali jsme se spolu o vodítko…nu což je to pořád ještě „štěně“ a máme toho spoustu před sebou…

Moc děkuji všem lidem z Hejnic, že nám poskytli nocleh a nejvíc za to, že byli moc milí, ochotní a pomohli mi sehnat čtečku…bez toho bych totiž jela domů bez zkoušky…tím jim patří velký dík a bylo příjemné dělat zkoušky u Vás v Hejnicích…a v neposlední řadě poděkuji paní rozhodčí, že nás odvezla do Hradce autem a ušetřila nám spoustu času.

Zuzka

Datum: 11. - 18.1.2009

Účastníci: Kristýna, Klára , Petra, Kačenka, Petr a jejich chlupatí parťáci

Kolem poledne mě v Přelouči naložili do auta a jelo se. Kam, to jsem pořádně nevěděl a lidská část smečky evidentně taky ne-byli slyšet dohady jestli Šumava nebo Krušný hory . Po dlouhé cestě jsme nakonec zastavili ve Špičáku – na Šumavě. To bylo pořád řečí že jedem na hory, cvičit vyhledání v lavinách, takže by každý trochu inteligentně uvažující pes očekával, že tu bude spousty sněhu. Omyl…

Těšil jsem se, že po té dlouhé cestě bude konečně nějaká zábava. Opět omyl…po krátkém vyvenčení mě i strejdu Simona dvounožci zavřeli do auta a někam odešli ještě se spoustou jiných dvounožců. Všichni s sebou měli takový ty divný dlouhý dřeva s kterými je vždycky hrozná sranda, když se na ně postaví a já je můžu vláčet za sebou. Později, když místo nás čekaly v autě běžky, jsem se dozvěděl že s nimi prý udupávali plac na poslušnost a na kužely, který jsme šli hnedka vyzkoušet.

Pak mě opět naložili do auta, ale bylo to nějaký divný. Můj dvounožec byl v kufru se strejdou Simonem a nade mnou seděla nějaká cizí paní. Naštěstí to netrvalo moc dlouho a za chvilku nás vysadili v Železné Rudě před nějakou chatou. Dvounožci do ní začali nosit všechny věci, tak jsem pochopil že tu asi budeme bydlet.

A další dny, to se teda děly věci. Každý ráno strejda Simon budil mýho dvounožce prazvláštním způsobem – házel mu na hlavu bačkory…to já jsem slušně spal, byl jsem rád, že můžu být taky v posteli, což doma nesmím. Taky jsem to brzy strejdu Simona naučil, vždyť postelí tu bylo dost. Pak jsme všichni čtyři vyrazili na krátkou venčící procházku. Většinou bohužel opravdu krátkou, protože dvounožci, jak je všeobecně známo, jsou hrozně líní a pořád někam spěchají. My jsme každé ráno po dvounožčí snídani spěchali zpátky do Špičáku, kde se trénovali laviny.

Sněhu, jak už jsem psal, sice moc nebylo, ale dvounožci měli svá místa, kam se mohli zahrabat. No to byla sranda. To vždycky někdo zalezl do úkrytu nebo si lehl na zem a zbytek dvounožců ho zaházel sněhem. No a pak jsme přišli na řadu my, psi zachránci, a toho chudáka zahrabanýho jsme se pokoušeli vyhrabat. Já jsem se moc snažil, vždycky jsem hrabal jak jen to šlo, ale krom prvních dnů (kdy jsem měl jen částečně zahrabanýho dvounožce) jsem se většinou nedohrabal. Tak jsem začal štěkat, aby mi zbytek líných dvounožců, kteří si tam jen tak postávali a dobře se bavili, přišel na pomoc. Společně jsme ho pak odházeli a dostal jsem odměny. No prostě super zábava…

Pak jsme opět odjeli do Železný Rudy, kde si dvounožci vařili oběd. No řeknu vám, to byla sranda. Nechápu jak mohli těstoviny s omáčkou, na kterých je napsáno příprava za sedm minut, vařit skoro hodinu…

Po obědě jsme se vraceli na Špičák. Ono celý soustředění bylo o přesunech Železná Ruda – Špičák a zpět. Ale odpoledne se k mý velký radosti většinou chodilo pěšky po louce. Tentokrát se cvičila poslušnost a kužely. My jsme strávili spoustu času u kuželů, kde se mi můj dvounožec snažil vysvětlit, že to je to samý co máme doma a že tu opravdu není a nebyla žádná háravka…no byla to sranda, hlavně pro přihlížející :-P. Pořád jsme závodili od jednoho kuželu k dalšímu a opět jsem se přesvědčil, že dvounožci nic nevydrží. Po návratu na chatu můj den skončil. Se strejdou Simonem jsme dostali večeři, dvounožci nás vyvenčili a šli jsme spát. Oni pak někam odešli (prý do Špičáku) a vraceli se střídavě v brzkých ranních či pozdních večerních hodinách. To nás ještě vypustili před chatu na venčení a šlo se už doopravdy spát.

Samozřejmě měli dvounožci i nějakou svoji zábavu, prý byli třebas na pizze, na exkurzi na horské službě či si poslechli přednášku lavinového preventisty.

Na konci soustředění se děly takový divný věci, prý zkoušky či co. Můj dvounožec z toho byl pořádně nervózní. Najednou jsem za nic nedostával pamlsky, ale pochopil jsem, že asi o něco jde a tak jsem se moc snažil.

Dvounožci říkají, že nás sem prý pozvala ZBK Plzeňského kraje, a že v pořádání mají nejvíce prsty Monika a Petr Pospíšilovi. Patří jim velký dík!!!

Tjabo s pomocí Kristýny