Akce

Datum: 19.-20.11.2011

Účastníci: skoro všichni ze ZBK PK, závodníci, figuranti...

Tento závod jsme se rozhodli uspořádat v tzv. pokusném duchu tak, aby nebyl jen pouhou sportovní akcí o body a pořadí, ale aby byl hlavně přínosem v získání zkušeností a důležitých informací pro skutečná pátrání pro všechny zúčastněné. Průběh závodu očima soutěžícího okomentovala děvčata z KZJ ČR,a je s jejich svolením přejat z webu KZJ ČR. Ještě před tímto musíme poděkovat obětavým figurantům z řad několika SDH poblíž jednotlivých pracovišť a hlavně skautům z Plzně, kteří nelitovali času a prostředků a zcela nezištně odfigurovali jak denní část, tak noční práci, kdy teplota už sestoupila až pod nulu. Klobouk dolů a mockrát děkujeme. Nyní už komentář z KZJ:

Závod dvoučlenných družstev kynologů NASAZENÍ 2011

O víkendu 19.-20.11.2011 se konal první ročník unikátního závodu NASAZENÍ 2011, který perfektně připravili naši kolegové záchranáři ze ZBK Pardubického kraje. KZJ reprezentoval tým Lenka Navrátilová s Kikinem a Regina Samlíková se Siou. Závod měl omezený počet startujících a to 8 družstev. Sjeli se záchranáři z celé republiky, z Prahy, Liberce, Ostravy a dalších krajů. Většina družstev se skládala z atestovaných, zkušených a výborných psů i psovodů, takže nás čekalo poměření schopností ve skvělé konkurenci. Ráno jsme byli seznámeni s harmonogramem a následně vyrážely první týmy do terénu. Nás jako první čekal odjezd na plochu, která měla 160 000 m2!

Lenka: Na určených souřadnicích čekal velitel zásahu (pan Makeš, kterého známe z tábora), který mi ukázal mapu terénu a seznámil mě se situací včetně podrobného popisu osob (věk, váha, oblečení, barva vlasů). Musela jsem se zorientovat ve své (půjčené) GPS a vyrazit na cestu. K terénu to trvalo cca čtvrt hodiny. Naštěstí mi byl přidělen také „duch“, organizátor, který by nás když tak po čtvrt hodině bloudění zarazil. Terén byl krásně ohraničený cestami, takže rychle zadat body do GPS a vyrazit hledat. Na celou práci jsme měli dvě a půl hodiny. Prostor byl členitý, vítr ze začátku veškerý žádný, ale nakonec jsme našli dvě osoby, pokryli celý prostor a práci ukončili včas. A opět dle souřadnic jsme se přesunuli na místo vyzvednutí. Kolik osob jsme skutečně v terénu měli, to jsme se měli dozvědět až večer. Regina: Poté, co jsem Lenku vyložila na stanovišti, jsem musela sama dorazit na své stanoviště opět podle zadaných souřadnic. Zde nás čekala sutina v podobě dvora s přilehlými budovami a jedním opuštěným domem. Na začátku práce jsem byla upozorněna, že se nejenom nedozvím, jestli jsme našly všechny osoby, ale ani to, zda na místě, které pes označuje, je opravdu osoba! Takže jsem znervózněla, ale snažila se Siu moc neovlivňovat a spolehnout se na ni. To se vyplatilo! První nález byl spodní úkryt a druhý byl na půdě, kam musel pes samostatně dojít. Terén se mi zdál prohledaný, takže jsem práci taktéž ukončila dřív.

Po příjezdu na základnu, což byl příjemný cvičák a klubovna u Pardubic, jsme byly obě příšerně napnuté, protože nikdo nevěděl, jak na tom vlastně je. A to nás čekala ještě jedna denní práce.

Lenka: Druhá denní práce byla velmi rychlá. Měli jsme prověřit relativně malý prostor, ve kterém patrně zabloudilo několik nemocných lidí. Terén byl běhavý, takže si to Kik opravdu užil. Rychle našel jednu osobu, některá místa jsem ho nechala prověřit dvakrát, ale i tak jsme skončili před limitem.

Regina: Já musela opět jet sama na sutinu. Tentokrát to byl opravdu pobořený rozsáhlý dům, kde mě čekal velitel zásahu a skupina hasičů. Hasiči v sutině pracovali a já byla pochválená, že jako jedna z mála jsem požádala ještě před hledáním o stažení hasičů ze sutiny. Pak Sia mohla začít hledat. Na první vyslání označila osobu pod hromadou sutin. Poté jsem mohla Siu vyslat dál, čehož jsem využila a koukala, jak se Sia po dvou metrech zarazila a se zájmem očuchávala další hromadu sutin. To mě ale velitel zásahu upozornil, ať se okamžitě vrátím ven, protože dovnitř jsme mohli až za štěkajícím psem. Sia od té hromádky nakonec odešla a hledaly jsme dál. Ale když se do toho místa vracela, nechala jsem ji a neodvolávala v domnění, že je zase u již označeného úkrytu. Což spousta dalších psovodů dělala a bohužel tím znemožnila svým psům označit druhou osobu, která byla opravdu schovaná 2 m od té první. Sia se sem několikrát vrátila a nakonec spolehlivě označila! Ale kdybych neviděla její první reakci, tak nevím, jestli bych taky neudělala chybu. K hledání jsme využily celých 20 minut, ale další osobu jsme nenašly. Tentokrát jsem se dozvěděla, že žádný falešňák nebyl a že tam Sia nechala jednu osobu na výšce. Také bylo v sutině schované jídlo a figurína s čerstvě napachovaným oblečením a jídlem. Byla jsem moc ráda, že Sia ani jednou nezaváhala a opravdu označila jen živé figuranty. Výšku nakonec vypracoval jen jediný z 8 psů a to fletka Edy Němce. Ten ovšem pro změnu fenu nepustil zpátky do prostor, kde byly ukryté dvě osoby. Takže v této sutině nenašel všechny nikdo.

Odpoledne jsme se sešli v klubovně a napjatě si vyposlechli zhodnocení. Co se týče ploch, tak zhodnocení bylo mimořádné! Terény pro vyhledávání byly 4, takže zde byl jeden psovod dopoledne a druhý odpoledne. Tím se zamezilo naprostému pošlapání a zapachování terénu. Z GPS se stáhly záznamy do PC a z toho jsme pak mohli celou práci sledovat na projekci. Plus podrobný komentář od pozorovatelů, co šli s psovodem. S touto technikou byl pozorovatel schopen označit a následně spočítat, že jeden ze psů dokázal nasát osobu na 150metrů! Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých a užitečných věcí. A hlavně to, že psovodi měli najít osoby tři, kdy jedna z osob byl podivně bloumající hoch kousek od stanoviště s velitelem zásahu. Tedy vůbec ne v terénu! Na tento chyták přišlo jen pár zkušených psovodů. Ale vlastně to nebyl chyták, ale přímo praxe, kdy by záchranář měl hledat od okamžiku, kdy se dozví koho má hledat! Bohužel Lenku to nenapadlo a myslela, že kousek od aut je jen někdo na malé . Kikinek byl naopak pochválen za úžasné nasazení, rychlost a samostatnost. Ne všichni psovodi pracovali s větrem, někteří neměli rovnoměrné pokrytí terénu, ale nikdo nezabloudil. Jeden z psovodů, který trénuje psa jen na praxi a na vyštěkání i chodících osob, odvolal svého psa, který krásně značil právě zmíněného hocha. Že je to hledaný psovoda ani nenapadlo! V sutině jsme se konečně dozvěděli, že v prvním terénu byly opravdu jen dvě osoby a další úkryt, který někteří psi označili, byl kabát s kusem uzeného! Nejlepší práci zde měla Sia. V druhém terénu jsme byli všichni upozorněni, že se nikdo nezeptal na možná rizika v sutině, na vypnutou elektriku apod. Po skončení žádný velký oddych, ale hurá na noční práce. Tentokrát jsme jely na společné místo. Regina: Sutina byl obrovský dvůr s budovami do U. Mohli jsme všude za psy, ale to jsem opravdu plně pochopila až prvním rychlém a neúspěšném prohledání všech budov. Ze závodů jsem zvyklá, že Sia musí hledat sama, takže jsem se úplně automaticky brzdila a nedovolila si vlézt všude. Protože jsem ještě měla spoustu času, vracela jsem se zpátky na nový okruh a to Sia našla úkryt uprostřed dvora. Druhou osobu pak našla ve spletitém labyrintu chodeb, kam jsem v prvním kole nedošla já ani ona. Pak jsem práci ukončila. Lenka: S Kikem jsme dostali přidělený prostor o velikosti plošného B. Limit 30 minut se však počítal již od výchozího bodu, který byl od terénu 250 m, a končil opět ve výchozím bodě. Takže jsem zvolila taktiku rychle terén projít (bohužel zapnout GPS už tady mě nenapadlo) a pak pomaleji zpět. Na konci jsme našli ležící osobu, ale pak jsem trošku zabloudila. A tady jsem GPS zapla a našla se. A také Kik vyštěkal stojící osobu, kterou s Kikem necvičíme a tak kolem ní prý už dvakrát proběhl, než ho to napadlo.

Po návratu do klubovny jsme se pěkně utahané uložily do spacáku a usnuly s tím, že výsledek bude velmi napínavý, protože družstva měly velice vyrovnané výkony. Jaké bylo ráno překvapení, když jsem se dozvěděly, že v noční ploše byly tři osoby a zase jedna blízko druhé. To zamotalo hlavy psům i psovodům a jen jeden jediný pes našel všechny tři. Následovalo zhodnocení nočních prací pro plochy a hlavní chybou právě pro nedohledání třetí osoby byla nedostatečná práce s větrem, zhodnocení sutiny pak proběhlo celkem bez velkých chyb. Pořadí družstev se určovalo počtem nalezených osob (kdy falešňák byl mínus osoba) a součtem celkového času, který psovodi vypotřebovali k hledání. Náš čas byl skvělý, Sia i Kikin nechali v terénu po jedné osobě a Lenka bohužel onoho nenápadného chlapce. I tak byla práce výborná a vynesla nám krásné druhé místo! Kompletní výsledky najdete zde: http://k-9.cz/blog/wp-content/uploads/vysledky_nasazeni_2011.jpg.

Celá akce byla naprosto úžasně a precizně připravená a nezbývá než poděkovat všem organizátorům a pomocníkům za skvělý zážitek. Pro nás to bylo nejen o závodění, ale především o nových informacích a o získávání zkušeností. Doufáme, že budeme mít tu čest zúčastnit se takového závodu třeba příští rok.

Poznatky: plocha – pracovat především s větrem a navětřovacími schopnostmi psa a zbytečně ho neunavovat zbytečným vysíláním, práce s mapou a GPS. Několik záchranářských skupin v Čechách má svého speciálního koordinátora, který perfektně ovládá práci s PC a GPS a je schopen řídit celý zásah. Hned na začátku hledaní si vyžádat všechny dostupné informace a okamžitě se podle toho začít chovat. Sutina – po příjezdu na stanoviště samostatně vyhledat vedoucího zásahu a informovat se o charakteru sutiny, bezpečnosti v ní, požádat o jakékoliv možné úlevy, které pomohou práci psa. Obecně – trénovat i jiné než tradiční polohy ztracených osob – stojící, hýbající se, mluvící atd. V sutině imitovat skutečné podmínky a „znečistit“ ji např. jídlem, napachovaným oblečením atd. Regina Samlíková, Lenka Navrátilová

Několik fotografií můžete nalézt zde: http://sar-dog.rajce.idnes.cz/Nasazeni_2011_-_Pardubice_19-20.2011

Bohužel chybí fotky z hledání, protože oficiální fotograf se musel stát narychlo figurantem a závodníci měli zase jiné starosti, než je fotografování :-)

Datum: 6.-7.8.2011

Účastníci: Kristýna, Zuzka,Iva,Marek,Hanka Več.,Klára, Jana , Petra

Toto soustředění zanechalo v účastnících tolik zážitků,že se sešly hned 3 komentáře.Příspěvky nebyly kráceny ani cenzurovány. Zde najdete obrazovou dokumentaci: http://petra003.rajce.idnes.cz/Sjizdeni_reky_Divoka_Orlice/

Vodácké neumění aneb s týmem KRIZU již nikdy nejedu.

Náš vodácký víkend začal tím, že se mi v sobotu ráno podařilo vstát, zabalit věci a i s Bončou vyrazit pěšky na královéhradecké vlakové nádraží. Tam jsme se sešli se Zuzkou a Csokim.Plni elánu jsme koupily lístky a nasedly do vlaku, ve kterém už z Pardubic cestovala Péťa s Atarem. Ve vlaku bylo malé seznámení našich pesanů (respektive Csokiho s Atarem – nic divokého nebylo) a cesta začala. V Blešnu do vlaku přisedla další část vodáckého týmu Kristýna se „žábou“, Hanka s Ideou a Klára se Samem. Po dohodě, ve které stanici se má vlastně přesedat jsme v Týništi n. O. přesedli do druhého vlaku, který pokračoval směrem do naší cílové stanice Kostelce nad Orlicí. Když jsme uviděli zastávku ve které jsme měli vystupovat, nachystali jsme se vzorně na výstup ke dveřím. První vystoupila Petra s Atarem, ale ve chvíli, kdy měl vystupovat další člen posádky, tak se vlak začal poněkud rozjíždět. Náhle se zavřeli dveře a uvnitř vagonu začala panika jak vlak zastavit a rychle vystoupit. Naštěstí si nás všimla paní výpravčí, které se zadařilo voláním a signálem vlak zastavit. Konečně jsme mohli vystoupit všichni. Podotýkám, že chyba nebyla na naší straně. Pan průvodčí poněkud zapomněl na skupinu lidí se psy, která chtěla vystoupit právě v Kostelci n. O. Po nakonec úspěšné cestě vlakem jsme vyrazili směr půjčovna lodí. U kempu s půjčovnou na nás čekal zbytek vodáckého týmu Iva s Markem, Oskarem a Matějem. V půjčovně jsme nafasovali lodě, vesty, pádla a barely. S úsměvem na tváři jsme připravili naše dvoudenní dopravní prostředky, dopravili je k řece Orlice a dobrodružství mohlo začít. Lodní posádky byly v tomto složení: Iva a Marek + Oskar a Matěj, Kristýna a Tjabo + Zuzka a Csoki, Klára a Sam + Hanka a Idea, Petra a Atari + já a Bonie. Tak jsme byli všichni na vodě. Na začátku cesty měla Zuzka jako začátečník problémy s řízením lodi, ale během jízdy si nakonec poradila a stal se z ní kvalitní kormidelník. Klára s Markem jsou zkušení vodáci, takže s kormidlováním lodi evidentně neměli problém a ještě si u toho mohli pískat. To já neměla problém udržet loď, aby jela rovně, ale už jsem nezvládala vyhýbat se překážkám ve vodě, takže celé dva dny naše plavidlo i s námi vymetalo kdejaké křoví a větve. Po nějaké chvíli plavby se řeka začala nějak moc kroutit a zvyšovat tempo toku. To jsem v jedné chvíli nezvládla a bohužel jsme se s Petrou naklonily obě na jednu stranu a naše lodička nás vyklopila do vody. Bonie s Atarem si doplavali na břeh a my pochytaly loď a pádla. No, někdo přeci musel vyzkoušet zda jsou barely opravdu vodotěsné. A vskutku byly. Kolem nás si propluly ostatní posádky a měly se čemu zasmát. Všechny jsme ujišťovaly, že voda není tak studená, že se ničeho bát nemusí. To nám ještě bylo do smíchu. Během zdolávání dalšího úseku řeky se nic zvláštního nedělo, pokud pominu, že jsme se chvílemi nedobrovolně nechávali učesat křovím a větvemi stromů. V klidnějších místech si Sam, Csoki a Tjabo vyzkoušeli sledování lodi. Šlo jim to dobře, jen si Sam někdy spletl svou posádku s posádkou Zuzky a Kristýny. Zkrátka nuda nebyla. Zhruba v polovině naplánované sobotní cesty jsme si s Petrou opět vyzkoušely zda je voda stále stejná jako na začátku. Díky mému kormidelnickému neumění jsem se nedokázala včas vyhnout kmeni, který si trčel jen tak z vody a my na něj bokem lodi najeli. Vypadalo to nevinně, že se jen pádlem odstrčíme a poplujeme dál, ale po chvíli marného snažení jsme zjistili, že to nebude tak lehké. Zřejmě jsme na tom kmeni částečně lodí seděli a tak jsem musela vylézt a naši „kocábku“ popostrčit. Jenže tam byl proud a hloubka, proto jsem měla problém dostat se zpět do lodi. A tak během mého úporného snažení vpadnout zpět na své sedátko se náhle lodička opět otočila dnem vzhůru. Jen jsem ve vodě volala, aby si Péťa držela pádlo, ale už bylo pozdě. Proud nás stále unášel neznámo kam, rozhlíželi jsme se po sobě, po psech, po lodi a já v tom zmatku bohužel ztratila i své pádlo. Po několika slovních výlevech a fyzického snažení se nám podařilo ukotvit u břehu. Petra se s Atarem vydala po břehu za ostatními, zda na nás někde čekají, aby jim oznámila co se stalo a popřípadě, aby chytali pádla. Já si uvázala loď na vodítko a zkusila loď vést ze břehu. Po deseti metrech jsem, ale stejně musela zpět do vody, neboť zarostlý břeh mi dál cestu neumožnil. Bonie běhala po břehu a já se lopotila ve vodě s lodí. Stále jsem se snažila udržet u kraje řeky, přidržovat se větví a kde to bylo možné „lámat“ si nohy o kameny. Chvílemi byla i Bonča na břehu zoufalá, že plavala u kraje se mnou, pak jsem ji naložila do lodi a vezla ji. Nevím jak daleko jsem se takhle trmácela, ale když jsem uslyšela nějaké hlasy, co se udivovaly nad tím, že vidí samotnou loď se psem, tak se mi trochu ulevilo. Byli to další vodáci, kteří pluli po nás. Vykoukla jsem z boku lodi a ptala se zda někde neviděli pádlo. Hurá, měli jedno naše náčiní k pádlování. To už jsem slyšela, že po břehu šla Klára s Markem hledat, kde jsem. Vydali se ještě směrem proti proudu hledat druhý pádlovací nástroj. Já pak po chvilce odhodlání nastoupila zpět do lodi a plula za ostatními. Cestou jsem uviděla naše druhé pádlo, ale bylo v takovém místě, kde bych ho opravdu nezvládla vyzvednout. Dojela jsem ke zbytku vodáckého týmu, který čekal na konec záchranné akce. Pak jsem se po břehu vrátila zpět pokusit se vytáhnout pádlo, ale vzhledem k tomu, že bylo na druhém břehu a nepodařilo se mi k němu přebrodit, začala jsem opět propadat panice, jak tohle všechno dopadne. Když se Klára s Markem vraceli po vodě zpět k posádkám uviděli již zmíněné pádlo a podařilo se jim ho vyprostit. Mezitím Péťa s Atarem čekali na naplaveném ostrůvku uprostřed řeky, když jsem se k nim přebrodila podařilo se mi ztratit mou krásnou slušivou gumovou botu. Zrovna kolem proplouvali další vodáci, tak mi jen vzkázali, že botu vyloví a nechají mi ji v kempu v Týništi. Ještě před dalším naloděním jsem měla „slovní a psychický výlev“ a pak jsem si ještě všimla, že můj „háček“ se zasekl na zmíněném ostrůvku. Když se Péťe s Atarem podařilo zdárně přebrodit na břeh myslela jsem si, že už máme vyhráno. Ale v momentě, kdy jsme přišly k lodi, uvědomila jsem si, že do ní nechci vlézt. Ale „nedalo se svítit“ musela jsem si do ní znovu sednout a pokoušet se řídit loď. Když jsme dojeli do Týniště, kde jsme si dali občerstvení, měla jsem tam opravdu nachystanou svou uplavanou botu. Takže nakonec jsme vlastně nic neztratili kromě mého pití. A Klára byla taky spokojená, že rum neuplaval. Z Týniště jsme ještě kousek pluli a hledali místo na přespání. Když se nám ho podařilo najít, zjistili jsme, že nějakým nedopatřením Iva s Markem pluli dál. Naštěstí nejeli daleko zaparkovali loď a taky se utábořili. Jen byli na druhém břehu a tak jsme tábořili odděleně. Při vyloďování se nějakým nedopatřením skutálel jeden barel do vody. Sam, který musí vše zachraňovat a lovit z vody, se rozhodl, že barel vyloví. Ale barel byl na jeho gusto poněkud větší a proud ho i s barelem unášel pryč. Do akce se zapojila Klára, která za ním skočila a pokoušela se ho přesvědčit, aby pustil onen barel. Já běžela po břehu za nimi a utíkala skrz kopřivy, pro případ pomoci. Nakonec se Kláře podařilo Sama přemluvit, ten pustil barel a dostali se na břeh. Pak musela chudák překonat pár metrů zpět kopřivama jen v plavečkách. Když už jsme se konečně všichni v klidu převlíkli, šla nás část podívat se za Ivou s Markem, kde jsou. Zkusili jsme je ještě přemluvit, že je přetáhneme na náš břeh, ale Iva už byla taky ráda, že je na souši a bude moct dospat spánkový deficit, který měla ještě z práce. Večer si každý udělal večeři dle svého gusta a možností, posedělo se u ohýnku a šlo se spát. Ráno se postupně vstalo, nasnídalo a jelo se dál. Nejdřív se musela dovézt pumpa Ivě s Markem, aby si dofoukli loď, neboť jim utíkala. Já si myslela, že už budu klidnější, ale když jsem zjistila, že stále jsem se přes noc nestala dobrým kormidlem, byla jsem nervóznější víc než den před tím. Péťa už se taky nechtěla koupat, tak jsme byly stále v trochu upjaté náladě. Pořád jsem nechápala, že všichni se vyhýbají překážkám a vytáčejí zákruty řeky s takovým klidem jak holubičky a mě to stálo velké úsilí a nervy. Nakonec se nám podařilo dojet až na konec plánované cesty (Blešno) bez vyklopení. Hanka ke konci cesty si udávala tempo slovem BLE ŠNO. Nedělní plavba už byla zpestřená jen přenášením lodí u jezů a jednoho spadlého stromu, který blokoval plavbu přes celou šířku řeky. Za celý víkend se vyklopila jen naše posádka a to ještě dvakrát, ale nebyli jsme sami co se vykoupali. Nedobrovolně se vycachtal i Marek (ale to jsem neviděla, tak ani nevím, jak se mu to přihodilo) a Hanka. Ta se chudák zmáchala, když vystupovala z lodi a snažila se dostat na břeh, kde jsme měli spát. Po příjezdu domů jsem sebou práskla do křesla a byla jsem ráda, že jsem konečně v bezpečí domova. Doma jsem si jen zkontrolovala puchýře na rukách, modřiny, škrábance a štípance na nohách a uvažovala, zda ještě někdy někam takhle pojedu. Takže týme KRIZU !!! Výlet paráda, ale tentokrát to na moje nervy zrovna moc balada nebyla. Příště se asi ta moje smůla bude muset přilepit na někoho jiného. Jana L.

Druhý komentář, autorka Zuzka Večeřová:

První srpnový víkend jsme v našem týmu KriZu uspořádaly sjíždění řeky Orlice z Kostelce nad Orlicí do Blešna. Odvážných vodáků bylo celkem 8 a stejný počet psů, a když to vezmeme podle rozdělení na lodi tak: Klára, Sam + Hana, Dea; Iva, Matěj a Oskar + Marek; Jana, Bonnie + Petra, Atari a nakonec KriZu s žábou a čokoládou. Po tom, co jsem pána, který nám půjčoval lodě, po jeho zoufalém zvolání: „ježiš a co ty čoklové“, ujistila, že s těmi psy takhle jezdíme normálně a že není žádný problém a převedla diskuzi od lodí k tomu, jak fungují záchranářští psi, mohla plavba začít. Začala opravdu idylicky. Já vyfasovala místo kormidelníka a nasedaly jsme do lodi jako první. Seznamuju se s tím, že ta loď není vůbec vycvičená a dělá si se mnou, co chce, do toho se za námi vrhl do vody Sam a jal se nás pronásledovat a tropit nám nesnáze. Takže my jsme se do kolečka točily na řece, kolem nás kroužil Sam, my ho odstrkovaly pádly a křičeli na něj a snažily se dělat vše pro to, abychom se necvakli. Nemusím snad ani podotýkat, že Sam řval na oplátku na nás a naše hnědočerná posádka nezůstala v hluku pozadu. Vskutku krásná podívaná pro diváky (a krásná ukázka bezproblémových záchranářských psíků), ale přežily jsme. Loď se mi začala časem trochu podvolovat a chápat, že pán jsem tady já, ale i tak jsme vymetly spoustu říčního porostu, v kterém nejspíš teď odpočívají i moje sluneční brýle. Doteď je mi záhadou, jak je možné, že jsme se ani jednou necvakly. Pokoušel se o to Sam, říční porost nás taky neustále trápil a do toho neustálé neohlášené vystupování naší čtyřnohé posádky z lodi a jejich následné vytahování nás přesto do vody nedostalo. Na to jsme měli jiné experty. Jana s Petrou se cvakli hned v úvodu v jedné zatáčce, ale to braly ještě s úsměvem. Když se jim po druhé do cesty postavil strom a my mezitím všichni odjeli a čekali na ně o něco dále, cvakly se po druhé, pustily pádla a po břehu mezi krávami si přišly říct o pomoc a tak Klára s Markem vytvořili záchranný tým a pustili se do akce…jedno pádlo pomohli najít jiní vodáci a druhé zachránil náš záchranný tým. Tentokrát smích (ten jejich, ne náš) vystřídal psychický kolaps a nevole do lodi znovu nasednout…inu naše akce jsou vůbec dobrou psychickou prověrkou :-D za nedlouho naši posádku pobavil Marek, který nedobrovolně vystoupil z lodi, když háček málo pádloval a proud je zahnal pod křovisko, které Marka z lodi vytáhlo…nikdo jiný to bohužel neviděl…ale nám se to moc líbilo :-D V Týništi jsme se vylodili a občerstvili v hospůdce, hlavy jsme ale museli složit jinde, takže šup zpět do lodí a jedem vybírat místo…kopřivy, kopřivy, kopřivy…poté kotvíme u jednoho stromu Kristýna zavelí, že je tam hezká louka a že tam spíme (každý máme jiné představy o hezké louce :-D), vyloďujem se a Hanka nemotorně vystupuje z lodi a zvládne se u toho i vykoupat, za chvíli Kristýna zahodí náš barel do řeky a Klára se Samem se opět musejí pustit do záchranné akce..a opět úspěšně. Jen Iva s Markem nám kvůli jejich vyfouklé lodi uplavali, a ač jsme je chtěli dopravit k nám, už naši pomoc odmítli a zakempili asi 200m za námi. Ohýnek, hvězdy a historky…klasika, pak uléháme ke spaní, v noci bylo neskutečné vedro, ale komáři nám nedovolili vylézt ze spacáku..nicméně se asi na nás najedli do sytosti, ráno už tolik neštípali  Druhý den už proběhl v pohodě..my už uměly dokonce i stavět tam, kde jsme chtěly…nikdo se nekoupal (oba jezíky jsme pro jistotu přenášeli) a naše „vymáchané“ holky získávaly zpět optimismus…počasí k nám bylo neskutečně shovívavé…celou dobu bylo oblačno…ale pršet začlo až v neděli, přesně po tom, co jsme dorazili do Blešna a vyčistili lodě…hold si to umíme naplánovat.

Třetí komentář, od Hanky Večerové:

Poděkování za netradiční zážitek

Děkuji Kristýnce a Zuzce za nápad prožít netradiční víkend vodě, za odvahu ho zorganizovat a pozvat ostatní vodácké laiky na sjezd Orlice na nafukovacím kajaku. Také jim děkuji za zábavné piruetky s člunem doprovázené výkřiky:“ do p….. proč se pořád točíme!“

Děkuji Klárce, že se ujala duševně nemocné babičky (a tak ji splnila jeden dávný sen). Sedla si s ní do jednoho kajaku, pasovala ji na „háčka“ ,ukázala ji jak se drží pádlo a snažila se kormidlovat tak, aby ji ta bláznivá baba nevyklopila. Také ji děkuji za obětavost s níž lovila utopené barely a pádla, a za trpělivost když rozdávala potřebné rady jak řídit kajak kupředu, jak pádlovat , jak se vyhnou překážkám, jak …

Děkuji Janě a Petře za poučení a názornou ukázku že: a)co se nepřiváže ke kajaku na 100% uplave b) jedno náhradní suché oblečení nestačí!

Děkuji Markovi a Ivě, že nám laikům ukázali jaká je to paráda když někdo už sjíždět řeku umí. Markovi zvlášť děkuji za pomoc při přenášení lodí, barelů, nasedání a vysedání…

Poděkování patří i našim pejskům, kteří se snažili, abychom se na lodi nenudily, abychom byli na řece středem pozornosti a že nás v noci krásně hřáli.

Klára

Datum: 09. - 11. 06. 2011

Účastníci: David, Robert

Jako každý rok pořádalo Generální ředitelství hasičů „instrukčně metodické zaměstnání“ (dále jen IMZ) pro atestované psovody. Termín této akce byl stanoven na 9.-11.června 2011 ve výcvikovém středisku kynologie PČR v Kaňkově. Pozvání obdržel náš jediný atestovaný psovod Robert N. s Rockym a já s Maxem jako uchazeči.

Na cestu jsme se vydali ve čtvrtek ráno. Naložili jsme Roberta, vybavení stanovené pokynem, jídlo na tři dny a stany. Auto bylo téměř naložené ke stropu. Cesta uběhla poměrně rychle a jako jedni z mála účastníků jsme ani nedostali pokutu za rychlost. Při dojezdu do Kaňkova nás poslali na místo kde jsme si měli postavit stany. V tábořišti nás přivítali již kolegové z MP Praha.

Po obědě začalo zaměstnání. Na řadě byl blok přednášek, které jsme poslouchali až do večera. Součástí tohoto bloku byla i instruktáž pro páteční celodenní zaměstnání, rozdělení skupin apod.

Páteční ráno začalo příjemným počasím. Tak hurá na nohy, vyvenčit psy, nasnídat a připravit se na práci. Naše skupina měla být připravena na automobilový transport na 1.stanoviště, ale jak to bývá vznikl časový skluz a my byli přepraveni vrtulníkem nejprve na 2.pracoviště. To bylo ve 30 Km vzdálené Moldavě. Tam nás čekal rozbořený statek. Na místě již pracovali hasiči. Skupina si mě „demokraticky“ stanovila vedoucím a já šel získat informace od velitele zásahu. „Pohřešuje se několik osob, psi nesmí do sklepa – je zatopený a psovodi nesmí za obvodové zdi“, tak zněly pokyny od velitele. Na splnění úkolu jsme měli 30 minut. Jako tým jsme prošli místo zásahu. Rozdělili jsme ruinu na dvě části. Současně budou pracovat 2 psi a třetí bude provádět překrytí. Tato role padla na Maxe. Po krátké chvilce se rozezněl štěkot od fenky Šárky Chmelové. Ta si hned vyžádala Maxe na potvrzení nálezu a ten to také bez jakéhokoliv zaváhání potvrdil. Než jsem si ho stáhl mimo sutinu, začal navětřovat osobu a než ji dohledal, tak byl předstižen druhým psem. Tak si to dohledal a opět potvrdil nález. Tentokrát ve výšce. Následně jsme se s Maxem přesunuli do druhé části objektu, kde pes nic neznačil. A tak to bylo i po naší práci! Provedli jsme krátkou poradu a rozhodl jsem o provedení hledání kolem obvodových stěn objektu. Na tuto činnost byl nejprve nasazen Max a ve vymezeném prostoru nic neoznačil. To potvrdil i další pes. Když jsme se přesouvali na poslední část k prohledání, zavolal si mě velitel a oznámil nám konec našeho časového limitu. A taky nepříjemnou zprávu, že jsme nenašli 1 osobu, která byla právě v té části, kterou jsme nestihli prohledat. Než se připravil vrtulník k odletu, tak jsme měli možnost zkusit jedním psem dohledat poslední osobu. Úspěšně, ale pozdě!! Následoval přesun na stanoviště, na kterém jsme měli být ten den jako první. Tam jsme čekali několik hodin, než se na nás dostala řada. Jednalo se především o plošné hledání zakončené prohledáním dvou poškozených budov. Námět tohoto úkolu byl „pád letadla na budovy při nepodařeném přistání“. Vzhledem k tomu, že jsme s Maxem sutináři a to samé i Šárka se svou fenkou, tak nás posílili 2 policisté. Tak že plochaři se pustili do prohledávání okolí letiště a sutináři se přesunuli k poškozeným domům. Zdálo by se to jako jednoduchý úkol, ale....... Na začátku jsme dostali mapu oblasti a museli jsme se zorientovat a místo si najit. Zní to jednoduše, měli jsme i GPSku, ale na mapě nejsou souřadnice a v přístroji je naopak nepodrobná mapa, které neznázorňovala budovy. Nakonec jsem využil svého „mužského navigačního instinktu“ a našeho známého hesla „ záchranář nikdy nebloudí“ a určil jsem přibližný směr, který byl samozřejmě správný. Jak jsem již napsal, prohledat jsme museli dvě budovy, kde jsme našli 2 osoby a třetí v blízkosti budovy. Tentokrát jsme měli 100% úspěšnost. Následně nás čekal návrat na výchozí místo a následný transport autem do tábořiště. Tam jsme byli přerozděleni do nových skupin na noční práce. Následovalo pár hodin odpočinku než na nás přišla řada. Náš čas nadešel ve 23:30 hod. Převezli nás do Mostu, kde čekaly 3 bývalé bytovky. Současně se pracovalo na všech třech budovách, na kterých se všechny skupiny prostřídaly. Na první sutině jsem byl opět určen velitelem, tak Max odpočíval. Rychle získat informace od hasičů a vzhůru do práce. Pohyb psovodů byl opět omezen na určitá místa. Oba nasazení psi označili postupně dvě osoby. První v budově, druhá pod okny. A opět se tu ukázala chyba psovodů. Převážně se postavili na místo v budově, které bylo stanovené jako bezpečné, ale bylo součástí prohledávaného prostoru. A kde si myslíte, že byla třetí osoba? Správně, byla rovnou nad psovodem. Tím pádem ji psi neoznačili, neboť jim psovod stál v pachové stopě. Tato chyba se opakovala i v druhé sutině a stala se i nám s Maxem. Sice mi na tuto výšku reagoval z jiného místa, ale více ho zaujal intenzivní pach ze sklepa, kde měl další nález. Sice jsme se chtěli vrátit k té výšce, aby ji zkusil dohledat, ale čas nám běžel a nová velitelka rozhodla, že budeme vystřídáni a čerství pes to zkusí znovu. Bohužel neúspěšně. Udělali stejnou chybu. Pes reagoval stejně jako Max a šel za intenzivnějším pachem. A než se vrátil, byli jsme hasiči vyhnáni z budovy pro narušení stability a vysoké nebezpečí. Tím nám byla ukončena práce a my se přesunuli na poslední ruinu. Na té nás čekali snad ty nejnáročnější úkoly! Pes mohl pracovat pouze na jedné straně objektu a psovod se nesměl přiblížit na 3 m od baráku kde byl betonový plot a 1,5m vysoké kopřivy. Takže velmi „přehledné“ místo. První byl nasazený NO Ax od MP Ostrava. Ten během chvíle označil osobu ve sklepě. Velitel zásahu okamžitě požádal o překrytí dalším psem, aby potvrdil nález a mohlo začít vyprošťování osoby. To byl úkol pro Maxe. Bez váhání se pustil do práce a bez pudu sebezáchovy proskočil malinkým sklepním oknem do 2,5m hloubky a tam si vyštěkal svoji osobu. Ale teď nastal problém jak ven. Do sklepa byla údajně jen cesta tím okénkem a žebřík se tam nevešel, tak co s tím? Nebyla jiná možnost! Musel jsem se po hlavě spustit do sklepa, hasiči mě drželi za nohy a já si Maxe vytáhl. A podle rozhodnutí vedoucího naší skupiny jsme pokračovali v hledání. Max prohledával určené místo a jako jedinému z naší skupiny se podařilo nalézt další, ale ještě menší vstup do sklepa, který následně důkladně prohledal a vrátil se bez pomoci ven. Pokračovali jsme v prohledávání na čelní stěně budovy, kde začal navětřovat osobu z výšky. Na Maxovi byla již dost patrná únava a pořád nemohl dohledat to nejlepší místo s nejsilnějším pachem. Protože jsme se obávali, že ztrácíme drahocenný čas, Maxe jsem stáhl a do akce šel opět Ax. Kupodivu to nebylo tak rychlé dohledání, jak jsme mysleli. Po pár minutách se Ax rozštěkal a postojem naznačoval směr na zborcené schodiště nad vchodem. Dle sdělení velitele tam opravdu osoba byla. Dále nám již psi nikde nereagovali, tak jsme ukončili práci. A bohužel, ani tentokrát jsme nenašli všechny osoby. Dle sdělení velitele byla poslední osoba v levé části budovy v přízemním, zazděným okně, kde byla prasklina. Tuto skrýš hodnotili o organizátoři jako nejobtížnější úkryt na hranici možností psů. Po krátkém zhodnocení jsme se vrátili do tábořiště a kolem půl čtvrté ráno jsme ulehali k pár hodinám spánku.

V sobotu v 8hod začalo vyhodnocení celého IMZu, kde jsme se dozvěděli naše nedostatky a občas i nějaká pozitiva. Před obědem jsme se vydali na cestu domů, která uběhla stejně klidně a rychle jako cesta ve čtvrtek. Já jsem si kromě špatného pocitu z naší práce odvezl hromadu nových poznatků o dalším postupu našeho výcviku, které musím realizovat pro důkladnou přípravu na atesty. Robert si přivezl zklamání z průběhu a činnosti na IMZu. Vzal si 2dny dovolené a nakonec s Rockym hledali jen na jednom stanovišti, protože byli jako jediní plochaři. A místo nočního hledání byl požádán, aby šel dělat figuranta. Ostatní psovodi, kteří dělají sutiny i plochy, dali přednost sutinovému hledání a pro 1 plochaře nechtěli stavět prostor, škoda! Ale i přesto všechno jsme si všichni dovezli zajímavé postřehy, o které se s vámi rádi podělíme.

David Hynek

Datum: 22.-29.1.2011

Účastníci: jako obvykle plus zajímaví hosté

Pro začátek odkaz na pár obrázků, časem se třeba objeví ve fotogalerii. autor fotek: Martin Brandner - díky!

http://sar-dog.rajce.net/Zimni_soustredeni_zachrannych_psu_-_Nekor_2011

A tady se svolením autorky popis její účasti u nás:

Pohádka v Nekoři..... Pro mě. Jiní by to nazvali zimním soustředěním Pardubické brigády SZBK.

Naše jihomoravská větev záchranné kynologie bude mít výcvik v plochách. Je však otázkou, jestli se do lesů dostaneme, protože mají mít myslivci hon. Do včerejška mi to vrásky nedělalo, navrhli jsme náhradní program formou poslušností a zdokonalení práce psa u figuranta. Zbytek cvičení jsme naplánovali povídání o plošném vyhledání a práci psovoda i psa v terénu. Ale jak mi jeden kamarád řekl: „To nebude nikoho zajímat, oni chcou cvičit.“, zůstala jsem stát v údivu.

Moje cesta do Nekoře byla kvůli teorii, psa jsem sice vezla, ale neplánovala jsem s ním žádnou opravdovou práci. A to se mi splnilo. Byla jsem nadšená!

Roky se zabývám převážně sutinami. Plochy cvičím také, atesty máme v obou specializacích a účastníme se sutinových i plošných zásahů. To však nic nemění na tom, že jsem zastánce výcviku psa pouze pro jeden z těchto oborů. Bohužel systém v republice zatím není nastaven pro úzkou specializaci psovoda a psa. A zde smekám před pardubičákama. Své psy cvičí jen pro jednu specializaci, a to do hloubky a dokonale. Měla jsem možnost vidět hodinové práce psů v lese, kteří byli úžasní. A úžasné na tom bylo i to, že psovodi stále viděli mouchy na práci své i svých psů.

V Nekoři byl i psovod, který dělá pouze sutiny. Se psem si trochu pocvičil, jinak se do ploch nehrnul a většinu času věnoval přípravě terénu ostatním, rozvozu figurantů a psovodů, zajištění zázemí ostatním. Zkrátka obětavý kamarád a v tu dobu nenahraditelný týlař.(poznámka: Kdo si myslíte že to asi byl? Jasně, že David Hynek - obrovské díky Davide!!)

S touto přátelskou skupinkou lidí jsem strávila 3 dny, nasávala nové informace, jednotlivé detaily a relaxovala. Měla jsem možnost pozorovat přípravu psovodů do terénu, jejich práci a hlavně večerní vyhodnocení a debreefing, což je podle mého názoru nejdůležitější část celé práce psovodů. Dva krátké večery strávené v diskuzi s Klárou a Láďou mně daly přemýšlení na půl roku dopředu.

Závěr a ponaučení?

Jestli chci být specialistou, musím stále putovat mezi ostatními kynology, nesmím zakrnět na místě a musím stále studovat veškeré nové trendy a detaily výcviku a jednotlivých disciplínách v pátrání po ztracených, utonulých nebo zavalených osobách. Ale studovat a uchovávat v mysli, rozhodně vše hned nepraktikovat na psech bez rozmyslu.

Děkuji za krásný prodloužený víkend (23. 1. – 26. 1. 2011). Veronika Zemanová(Švestková) www.02.working-dogs.eu

My opravdu moc děkujeme tobě i ostatním hostům - Vladimír Makeš, Michal Sitte , Martin Brandner za návštěvu,obětavou pomoc při provádění 16 ha testů a podnětné připomínky a postřehy k naší práci. Byl to velmi smysluplně strávený čas.

Klára