Akce

Datum: 23. 08. 2010

Účastníci: ZBK PK, občané dle seznamu

Chtěli bychom poděkovat všem dárcům, kteří přispěli do naší sbírky pro město Hejnice na Liberecku, které poničila letošní blesková povodeň.( více na www.mestohejnice.cz ) Sbírku jsme se rozhodli uspořádat hlavně proto, že dlouhodobě spolupracujeme a přátelíme se s členy Liberecké záchranné brigády, která má základnu právě v Hejnicích. Známe to krásné městečko a nechtěli jsme jen tak koukat na neštěstí jiných. Chtěli jsme jim pomoci hlavně v těch prvních nejhorších chvílích, a proto jsme celou akci rozjeli hned v pondělí po řádění vodního živlu. Z původně plánované sbírky pouze mezi členy a čekateli pardubické brigády se propagací stala sbírka mnohem širšího kalibru. Díky ÚMO 4 Pardubice o ní rozhlasem dostali zprávu občané celého tohoto obvodu, letáky byly vyvěšeny také v okolí ul. Chrudimské a výzva byla zveřejněna i na webu naší brigády. Na základě toho jsme získali i dárce z několika dalších míst –Havlíčkova Brodu, Golčova Jeníkova atd… Velmi příjemně nás překvapil zájem lidí z okolí, na počátku jsme si vůbec netroufali odhadnout, jak naše sbírka dopadne. Nakonec se vybralo materiálu do 4 velkých aut, a v darovaných příspěvcích se částka vyšplhala skoro ke 30 000,-. Kč. Detaily zakoupeného materiálu budou zveřejněny co nejdříve. Za vybrané finance se po dohodě s krizovým štábem v Hejnicích nakoupil materiál, kterého bylo potřeba nejvíce. Situace se měnila a vyvíjela každý den. Sbírka se do Hejnic vezla dvakrát, první část ve středu 11.8. a druhá , objemnější v neděli 15.8. V neděli jsme tam také po předání sbírky zůstali na zbytek dne a zapojili se do vyklízecích a obnovovacích prací. Na vlastní oči jsme tak viděli a při práci pocítili jakou sílu voda má a jakou zkázu během chvíle může napáchat….Práce tam zbývá ještě spousta ale my už teď víme, že naše snažení nebylo marné, naše pomoc neměla spasit svět, ale ukázat, že Hejničtí v tom nejsou sami, že i několik desítek kilometrů od nich žijí lidé, kteří s nimi soucítí a snaží se jim svými silami a prostředky pomoci. Proto tedy ještě jednou velké díky vám všem, kteří jste nám pomohli pomáhat!

P.S. Níže uvedený seznam dárců obsahuje zatím dárce, kteří pomoc přinesli do sběrného místa v květinářství v Pardubičkách a na ulici Chrudimské, ještě bude doplněn o další dárce ze sběrných míst v Hradci Králové a Jaroměři.Pokud se tam někdo nenajde,omlouváme se,sbírka probíhala dost narychlo, tak prosím neváhejte a ozvěte se, zjednáme nápravu.Prozatím není v abecedním pořadí ale tak, jak byla pomoc předávána.

Seznam dárců

Klára

Datum: 19.5.2010

Účastníci: bylo nás minimálně 2 x 5

Již tradiční výpomoc pro HZS Pardubického kraje. Proběhly 2 ukázky, první byla ještě za dobrého počasí, takže mohlo dojít i na slanění věže a následné vyhledání figuranta. Druhá ukázka proběhla za hustého deště a pro nás tak byla dobrým nácvikem práce za ztížených podmínek :-)Záchranáři nejsou z cukru!(Ale obecenstvo asi jo...)

Klára

Datum: 23. 04.- 25. 04. 2010

Účastníci: Klára, Zuzka, Miloš, Lucka, Jana, Kristýna

Jelikož jsem musela v pátek do roboty, jediná možnost jak se s ostatními setkat, bylo nějakým způsobem je zastihnout na cestě. Jet vlakem a poté 14km pěšky a za tmy se mi jít opravdu nechtělo a tak jsem si obstarala odvoz až do míst, kde by naši odvážlivci mohli být. Jako jediná jsem měla „výhodu“, že jsem věděla kam jedeme a kde bude náš první nocleh. Dovedete si asi představit, jak to vypadalo, když se průvodčí ve vlaku ptal Kláry, kamže to s tím velkým psem, který nemá náhubek vlastně jede a Klára mu odpověděla, že neví. Samozřejmě ostatní dělali, že k ní vlastně nepatří.

Takže, nedalo se nevyužít té příležitosti a někam se předem neschovat, aby si naši chlupáči mohli vyzkoušet svůj talent i za tmy na předem schovaném figurantovi. S Kristýnou jsme dohodli schovku pod Buchtovým kopcem u obce Daňkovice. Jako jediní vyzkoušeli svou připravenost Zuzka s Csokim a Jana s Bonie. Asi po 10min sezení v roští asi 5m od cesty, slyším v dálce rolničku a začalo problikávat i světýlko. Už vím, jak se cítí ztracení lidé, když najednou slyší takový libový zvuk. Csoki probíhá na mé úrovni, zarazí se a už vidím, že si to najisto míří až ke mně. S radostí začne štěkat a to už se blíží i Zuzka. Na Bonie jsem popošla kousek výš po cestě a zalezla pod úroveň cesty asi 2m za smrček. Za chvíli si to Bonie šněruje po cestě, opět se zaráží na mé úrovni, ale nějak se jí ke mně nechce a tak si raději zaštěká od cesty. Co kdyby tam na ní někdo číhal. Ale s paničkou už si je jistější a dobíhá až ke mně a hrdinně štěká. Čekáme na zbytek skupinky a s čelovkama na hlavě (Jana si vzala pro jistotu čelovku i s helmou) vyrážíme vstříc dobrodružství. Letmo jsem shlédla velikost ostatních batohů, ale když jsem viděla Jany 80l obr batoh, pod kterým se prohýbala, byla jsem ráda, že nemám největší. Bylo po 23h a před sebou jsme měli asi cca 5km. To už všichni věděli, že naším dnešním (vlastně už zítřejším) cílem je zřícenina hradu Štarkov. Kousek za vesnicí opět pokládáme batohy a za pomocí zapalovače a pudru, který mi Klára fouká přímo do nosu, zjišťujeme směr větru pro další štěkání. Stejně to bylo pro nějaké podvodníky, kteří si to zjednodušovali po stopě, zbytečné. Začíná trochu přituhovat a když opět nahazujeme batohy na záda, jsou už trochu namrzlé. Hledáme značku a za chvíli přicházíme k rozbahněné cestě, která se nedala nijak obejít, takže boty se občas potápí do bláta. Sam, který se do mě se svojí pubertou zamiloval, na mě občas nečekaně skočí, takže jsem trochu jako prasátko, ale to se snad časem odrolí. Najednou začal Sam s Roxy na něco urputně štěkat. To jsou srnky? Ne, KRÁVY!!!. Když jsme psy konečně odvolali, začali jsme pochybovat o správném směru naší cesty. A tak jsme se otočili a šli zpět, ale co to? Krávy jdou za námi. Asi je psiska trochu rozzuřili. Vyběhli jsme malý kopeček vedle cesty na vrchní louku než nás stačily dohnat. Jdeme dál, ale krávy nás stále pronásledují dole po cestě. Zrychlíme krok, ale když se po chvíli otočím, krávy jsou dvěma skoky u nás na louce. Opět zrychlíme, ale krávy si myslí, že se jich bojíme (ne, že bysme se nebáli) a tak jsou sebejisté. Představte si, že se otočíte a 2m vedle vás čelovkou osvítíte bílou hlavu krávy, která se vás snaží z boku obestoupit. Naši obranáři samozřejmě najednou zapomněli, jak se štěká. Tak jsme začali křičet my, ale kráva uskočila jen o kousek zpátky. Pak si myslely, že nás zahnaly dostatečně daleko a dál za námi naštěstí nešly. Hrozný zážitek, to je opravdu přežití. Podle mapy a buzoly jsme zjistili, že směr jsme měli dobrý, ale nikomu se už zpátky přes rozzuřené krávy nechtělo, a tak jsme zvolili okliku. Sice asi o 1km delší, ale lepší než se potkat s krávou. Kousek před cílem jsme šplhali do kopce hustým lesem mezi kameny, když se před námi objevila první stěna zříceniny. Bylo asi 2h ráno. Ještě chvíli nám trvalo, než jsme prolezli celý Štarkov a našli pár placatých místeček, kde bychom rozbalili bivak. Ale to by přeci nebylo ono, aby nás něco po takovém výšlapu nepobavilo. Každý vybalujeme věci na spaní, když v tom Klára vytahuje ze spacáku asi 5ti kilový kámen na kterém má láskyplný vzkaz od manžela. Kromě Kláry jsme se všichni náramně bavili. Není to romantické, takový krásný vzkaz na dobrou noc? Ve 3h už všichni ležíme a těšíme se na další den. Roxy se sice zvedá při každém šustnutí (posera), trochu klepe kosu (mě bylo teplo) ale jinak krásné 3,5h spánku.

Ráno se už od 7h každý vrtí, psiska už dávají budíček, ale nikomu se ven ze spacáku nechce. A tak pomalu vaříme čajíčky a snídáme, balíme, vyhříváme se na vycházejícím sluníčku, ještě procházíme zříceninu a v 11h konečně vyrážíme na další putování, tentokrát nás čeká 15,5 km na Devět skal. Ještě byl jeden takový chabý pokus dát putovní kámen Milošovi do batohu, ale ten neprošel a tak ho necháváme na zřícenině pro pobavení turistům. Asi po kilometru zastavujeme na první dnešní trénink, aby se pesani trochu probrali. Roxy vypadala, že spíš usne, ale když jsem jí nasadila dečku, tak hned ožila. Každý trénuje co je potřeba, snažím se vyfotit Sama při popadnutí nálezky, ale foťák je nějaký pomalý. Dáváme jen jedno kolo a vyrážíme dál. Po chvíli opět shazujeme bágly na louce a trénujeme orientaci na mapě pomocí buzoly a zadávání souřadnic do GPS. Už sedíme pěknou chvíli, ale nikomu se nechce vstávat a tahat nepřítele na zádech (tak bágl nazvala Klára). Je 13h a moc jsme toho ještě neušli a tak trochu přidáváme do kroku. Následuje pěkný stoupáček lesem a na Janě je už znát váha batohu. Konečně docházíme k pěknému rybníčku, takže přichází na řadu koupání (samozřejmě psů), házení klacků a přetahování. Ve vesnici Sněžné si dáváme občerstvení, někdo Kofču někdo pivko, ale bohužel nevaří, tak to jistí sušenky a brambůrky. Jana se rozhodla, že nás opustí, aby nás prý nebrzdila. Tak dáváme rady, že příště menší batoh a ty vlněné papuče taky může nechat doma. Je asi 16h když vyrážíme z hospůdky a čeká nás ještě 10km. Teď už bychom měli vážně máknout, jestli nechceme ulehat zase ve tři ráno. Procházíme osadou Blatiny, kde potkáváme na silnici místní kozy a když se s nimi chce Roxy kamarádit dostává trkanec do hlavy. Poté procházíme kolem krásné hospůdky……ne, už nemůžeme, čas kvapí. Zastavujeme se na Dráteničkách, a děláme pár skupinových fotek. U rozcestníku, kde ze směrovky „Čtyři palice (vyhl. odb.) 6km“ Klára udělá vyhledání, odbíhačky, už se musíme smát, jakou z těch psů máme deformaci. Výstup na Malínské skály byl také náročný, tam odpočíváme, ale nedalo nám, abychom se nepodívali na vyhlídku. Pesani jsou jak kamzíci a vylezou na ten nejvyšší bod. Povedlo se pár krásných foteček a je čas jít. Posilňujeme se medovinou, aby se nám nohy motaly po něčem jiném. Po cestě jsme dokonce uspořádali malou koulovačku ze zbylého sněhu. Na Lisovských skalách děláme poslední přestávku na štěkání. Csoki bravurně nalezl schovanou Kristýnu na vysoké osamělé skalce. Sluníčko zalézá a začíná se opět ochlazovat. Asi o půl deváté dorážíme na Devět skal. Naštěstí dole u chaty potkáváme skupinku mladých lidí s již rozdělaným ohýnkem a tak se k nim rádi přidáváme. Opékáme sýr, slaninu, chlebík, zkrátka vše co se dá. Hlad je veliký. Chodidla pálí, ale Kristýna se Zuzkou nám ještě připravují hledání pokladu za pomocí GPS. První jde Miloš, zadává určené souřadnice a vyráží do lesa. Nalézá uvázaný toaleťák a pod ním papír s dalšími souřadnicemi, které zadávám já. Poslední souřadnice zadává Klára, která nalézá i poklad. To byste nevěřili, flašku rumu a vodky. Ale záchranáři přeci nepijou a tak se poklad vezl zpátky domů. To není jako medovina, která mizela jako voda. Nejideálnější místečko na spaní jsme našli přímo pod skalní vyhlídkou, kam jsme se od ohýnku přesunuli asi ve 23h.

Kolem 7h ranní jsme měli opět oblízací budíček. Tentokrát jsme vyrazili na cestu dříve asi v 9h, ještě proběhlo společné foto na vyhlídce. Hodili jsem na záda těžkého nepřítele – kupodivu ani po těch 400g snědených granulí (Csoki tedy méně), večeře a snídaně, nebyl o moc lehčí. Poslední úsek asi opět 15km, vedl přes Křižánky, Čtyři palice, Zkamenělý zámek, Karlštejn a Čachnov. Zkusíme stihnout vlak v 16:19. Před Křižánkama v pěkných skalách jsem potrénovali vejšky, kde figurant natáčel hledající čmuchače. Akorát Roxy figuranta překvapila z druhé strany, tak z toho moc nebude. Budu muset sehnat rolničku. Isi našla Zuzku na skále a i Žába se nenechal vyvést z míry Zuzkou pěkně vysoko schovanou. Sam položil nálezku pod skalou – tady to mamko cejtím, tak si to najdi, ale nakonec nálezku k Milošovi donesl. Na Csokiho jsme vyzkoušeli skupinku lidí. Pěkné cvičeníčko. Před Křižánkama jsme pesany osvěžili v místním rybníku a my jsme se osvěžili v nedaleké hospůdce. Ale jen narychlo, dneska se courat nemůžeme. Na Čtyřech palicích rychlé projití vyhlídky. Každý už cítí brzký cíl a tak nožky šlapou nějak rychleji, i když nepřítel na zádech je stále těžší. Poslední zastávku jsme se rozhodli udělat na Zkamenělém zámku, tak krásné schovky přeci nemůžeme nechat bez povšimnutí. Shodujeme se, že pojedeme pozdějším vlakem a tak máme času dost. Klára využívá cizí rodinku jako figuranty, sice první pamlsek upouští na zem a tak Sam chvilku šmejdí po zemi, ale pak neomylně dobíhá pro nálezku. Další jde Žába, ale to už figuranti nepochopili, že tentokrát se pes krmí až po štěkání a tak Žába sežral všechny pamlsky hned. Ale potom mu došlo, že ještě neštěkal a tak si vyštěkal ještě jedny pamlsky, které jsem rychle donesla. Není nad to mít vlastní poučené figuranty. A teď už žádné zdržování a hurá na vláček. Bez zastávky míjíme Karlštejn a následuje nekonečná rovinka. Holky jsou daleko vpředu a Klára, Miloš a já je stíháme. S Klárou doufáme, že v Čachnově odhodíme bágly a budeme hodinku odpočívat, ale když dorážíme na kraj Čachnova, zjišťujeme, že máme ještě 20min, abychom stihli první vlak. A tak přichází další sprint k ještě dost vzdálenému nádraží. Nevím co mě bolí víc, jestli ramena nebo chodidla. Miloš už je taky vpředu a tak vzadu trpíme s Klárou. Samík ještě k tomu dostal chudák ránu od ohradníku. V poslední minutě dobíháme na nádraží, kde místo vlaku čeká autobus kvůli výluce. Ani nestíhám vyndat náhubek a už se protláčíme s batohy do busu. Ani po nás nechtěli platit. Roxy padá hlava jen co si lehá na zem. Ve Žďárci už přestupujeme do vláčku směr Pardubice. Zhodnocujeme výlet jako dost povedenou akci. Já vystupuji v Chrudimi a tak se loučíme. Doma Roxy ulehá hned za dveřmi do bytu a zvedla se asi až za hodinu. No, já ulehám o chvilku déle. Těším se příště a kdo nebyl může závidět.

Lucka

Datum: 23. 01. - 31. 01. 2010

Účastníci: všichni důležití a ti kdo se zimy nebojí :-)

Nekoř – místo, které nám už dávno není cizí. Místo, kam se stále častěji vracíme, kde jsou (zatím :) ) tolerantní k našim čtyřnohým kamarádům a místo, kde vždy David vše dohodne a zařídí

…tentokrát jsme do orlického podhůří vyjeli na týdenní „lavinové“ soustředění…

Objednávka sněhu na tento termín dopadla zcela na jedničku (na Davida je prostě spoleh) a tak jsme se mohli oddávat zimním radovánkám v celé jejich kráse.

Kopali jsme úkryty, do kterých jsme se pod sníh zahrabávali (prostě idylická dovolená ) a následně nás psi vyhledávali… Této činnosti jsme se obvykle věnovali dopoledne (krom dne kdy jsme předešlý večer strávili ve společnosti slivovice a ta nás ne a ne pustit do postele – to se pak to dopoledne trošku posunulo na pozdější dopoledne ) a na odpoledne jsme chodili trénovat poslušnost a dovednost, jindy jsme vyjeli na běžky a nechybělo ani sjezdování na čemkoliv ze svahu nad naším penzionem.

Na konci soustředění jsme pořádali zkoušky dle IPO-R, tedy jedno RH-E, tři RH-LA (lavinové práce 1. stupně) a jedno RH-LB (2. stupeň). Na post rozhodčího nám byl přidělen Květoslav Štibora.

My s Csokítkem jsme nastoupili na RH LA. Poslušnost jsme měli celkem slušnou až na to že když byl odložený a Kristýna prováděla s Žábou cvik, který obsahoval přivolání, přivolala i mého psa, čímž jsme ztratili 10b. Naštěstí jsme téměř vše ostatní měli na plný počet, takže nám to vyšlo jen tak tak na 36b/50. Na dovednosti si chtěl Csokítek evidentně vyžehlit to odložení a jako jediný vystřihnul ovladatelnost na vzdálenost na plný počet bodů (i když úplně čisté to nebylo), výsledek 48b/50. Nakonec nás čekalo vyhledání v terénu, kde jsem se slušně brodila po kolena ve sněhu, Csoki měl trochu slabší začátek oproti jeho běžnému nasazení, ale nakonec se chytil a osobu našel, vysloužili jsme si 193b/200. Celkově jsme tedy dosáhli 277b/300 a splnili zkoušku na velmi dobře.

Ostatním zkouškařům se vedlo podobně (velmi) dobře. Kristýna s Tjabem RH LB a návštěva z Ostravy Pavla Juchelková RH LA složili se známkou velmi dobře. Davidovi s Maxem se RH-E povedlo dokonce na 198b/200. Jediným smolařem byl Honza s Griffinem, kteří zkoušku nesplnili.

Týden jsme si moc užili a myslím, že nemusím mluvit jen za sebe. Csoki poznal nové zkušenosti - krom hledání pod sněhem, se mě naučil tahat na běžkách a já jsem přišla na to, že je daleko snazší na běžkách jezdit, než se neustále válet ve sněhu…bohužel jsem to zdaleka nedopilovala (ale zima ještě nekončí, že)…

Zuzka V.